Stories and others na Blog.cz

Ticho. Nic. Poslouchá a snaží se cosi najít. Něco. Někoho.

Postel s přehozem s medvídky, vedle druhá s přehozem a obrazem koně.

Polštář, srdce, plyšák.

Ležící dívka.

Ruka klouže propiskou po papíře. Tvoří věty, slova, příběh. Na ruce (levé) se lesknou prstýnky ze stříbra. Ani jeden

z nich není snubní. Ten rádoby od něj leží doma, na poličce. A s ním jěště alespoň pět dalších.

Ve skříni nad poličkou s řetízky, náramky, náušnicemi, guičkami, sponkami, hřebínky, korálky, ošatkou a zakutálenou kuličkou leží čepice. Černá s kšiltem. Na ní dvě placky. Škwor a Rybičky48. Hlavou bleskne vzpomínka.

Lidé, déšť, sokolovna, na podiu jakási kapela.

Ona. On. Dav. A přece sami.

Pohledy, objetí, všechno...

Zavře skříň. Zaplaší vzpomínku. Otevírá oči. Vrací se zpět.

Pokoj. Ne moc uklizený. Pro tři, ale je sama. Jako vždycky.

Hladí plyšového tukana a říká si, že by ho měla už brzo dát do čistírny.

Rozsvítit, zhasnout, zatáhnout žaluzie.

Nápad na další povídku, rozhodnutí dokončit rozepsané.

Zvoní zvonek. Proč asi?

Velká ručička u hodinek ukazuje přesně na jeden ze stříbrných kamínků. Půl čtvrté a pět minut.

Chtěla se učit.

Přemýšlí, jestli by jí slušely šaty ze stejně kostkovaného vzoru, jako má přehoz na posteli. Možná. Dostala chuť

jej rozstříhat a ty šaty si ušít.

Blázní.

Zírá do radiátoru, jako by očekávala spasení. Nebo alespoň to, že se vznese, utrhne ze zdi a odplachtí.

Kouká na dveře, na kliku a svazek klíčů v zámku. Chce se projít. Tam a zpátky. Po zelené chodbě. Vypadá to jako

v nemocnici. Jde.

Znovu zazvonil zvonek. Rozčiluje ji to. Ani neví proč.

Mráz kouzlí na okna ty nejkrásnější květiny. Jsou na všech oknech. Jen ne na tom jejím. Stýská se jí. Doma? To i doma by mohla mít těch ledových květů kolik by jen chtěla. Zato tady?

Vrátila se. Pohodlně se uvelebila na postel, opřená o radiátor, který příjemně hřeje.

Bolí ji hlava. Zavírá oči, ale jen na chvíli.

Smích, hlasy, kroky, šum zvuků. Bouchnutí dvěří, otočení kohoutku, vroucí voda v konvici, cvak. Jakési neurčitě zvuky zvenčí. Nic jí to neříká.

A znovu to ticho. Plní celý pokoj.

Jedny kroky, šoupavé, jiné než ostatní.

Za chvíli je tady. Cvaknutí kliky.

Samota už není tak znát.

Uvažuje. Přemýšlí. Slyší její hlas. Leze jí na nervy.

V tuhle chvíli by nejradši byla zase sama v tom tichu.

Smích. Celkem ji vyděsila. Nechce ji poslouchat.

Pozdě. Už je u ní na posteli. Cosi vykládá. Iluze, múzy, jak je to možné, knihovna, spisovatelský kurz, maturita, maturitní ples, znamínka, Večerka, nákupy...

Co jí na to má říct?

Dveře se otevřely a zavřely. Odešla. Jen na chvíli jí vrátila tocho a samotu.

Je ráda?

Narovnává zmačkanou přikrývku, v posteli cosi vrzlo.

Bieber. Mobil, vyzvánění. Jak je na ten zvuk alergická! Ještě, že není ten mobil její. Letěl by z okna.

Mohla ho zvednout (nebo alespoň sebe a jít se podívat, kdo to byl)?

Lenost, únava, nechuť. Navíc, k čemu? Nezajímá ji to.

Otáčí list a začíná novou stránku.

Měla by se učit.

Bolí ji hlava. Zavírá oči.

Proč?

Inspirace?

Ztrácí se...

Ale ne natolik, aby se nemohla vrátit.

Šedé nebe. Pozoruje je oknem skrz žaluzie. Nebe? Ta barva. Vidí před sebou ty oči.

Nemůže zapomenout, pronásledují ji. Vadí jí to? Cožpak by mohlo? Mohl by on?

Jak to jen dělá? Vlasy, ústa, obličej s několikadenním strništěm, oči. Ty nádherné bouřkové oči. Uhrančivé a podmanivé, jak jen oči mohou být. Jeho pohled.

Mraky. Sneží. Je to jen přání. Na těžké obloze ani vločka.

Vzpomínka.

Dětství. Zima, plno, plno sněhu. Tolik, kolik mohlo být jen u nich.

Fotka. Dvůr, sáňky. Ona na nich v červenožluté kombinézce, zachumlaná do tatínkova kožichu.

Sněhulák ze špinavého sněhu, knoflíky a oči z uhlí. Dětská radost a údiv z toho vělkého sněhového pána.

Zavírá oči.

Další vzpomínka.

Malá holčička. Baculatá, se dvěma roztomilými culíčky ve svých hustých hnědých vláskách. S náušnicemi z třešní.

Usmívá se. Je šťastná.

Záblesk.

Běhá po dvorku a chce si hrát se slepicemi, tahá kočky, mazlí se se psem.

Žvatlá, mluví, breptá. Nezavře pusu.

A je šťastná.

První dny ve škole. Známky, zpívání, plavání, stromeček, cukroví...

Je zpátky. Vrátila ji do reality.

Ten hlas! Internet, youtube.com, domácí mazlíček, vyjeknutí. Je znovu na její posteli.

Proč?

Chce domů!

Jen sednout na autobus a jet. Nezastavovat. Až na konečnou.

Nápisy na jejím tričku. Respecter, save the world, protecter...

Písnička z pohádky, romantika. Nemá na to náladu. Něco poslouchat, natož někam jít! Bude muset. Aby byl klid.

Bolí ji hlava. Zavírá oči. Chtěla by napořád.

Zavřené oči. Může snít. O čemkoli. O sobě, o něm...o životě..

Vytrhla ji ze snění. Už zase. Nikam nejde.

Pomalu zapomíná na to ticho.

Ticho, které bylo.

Není.

Zmizelo.

Inspirace?

Ztrácí se...

Je sama...

Žít, zpívat, milovat, modlit se, odpouštět...

Všechny ty úžasný věci. A nebo nic.

Nepochopení, ublížení, zklamání...

A přece život.

Radost, dětský smích, dětský pláč, úsměv, pohled...

Střípky, částečky, kousíčky mozaiky, obrazu s názvem Život.

Žít, přežívat, živořit, být, existovat, rvát se o místo, dávat o sobě vědět.

Jsem tu a jsem to JÁ! Já a nikdo jiný.

Tak mě poslouchejte! Vy, vy i vy, všichni, kdo mě můžete, chcete nebo nechcete slyšet!

Budu se rvát! Rvát o svý právo! O to, aby mě někdo poslouchal, viděl, respektoval, miloval. I o to, aby na mně někomu záleželo a stál o mě. O to, abych s někým sdílela názory, i o to, aby se ty názory lišily, protože to znamená, že jsem jedinečná, originální, že mám svou hlavu.

Budu žít! Žít, ne přežívat! Žít svůj život tak, jak si myslím, že to je nejlepší. Tím způsobem, kterej se mi zdá dokonalej, i když takovej není. Tak, abych nemusela ničeho litovat.

Budu dělat chyby! Ne proto, že chci, ale proto, že je to lidský. A proto, abych se z těch chyb mohla poučit. Proto, abych se zranila, spletla, ale díky tomu se vrátila na správnou cestu! Proto, abych se snažila ty chyby neopakovat.

Budu se rozhodovat! Sama za sebe. Plnou zodpovědností. Ponesu následky. Udělám rozhodnutí dobrý i špatný, správný i pitomý. Ale vždycky budu vědět, že když jsem se rozhodovala, v tu chvíli jsem volila to, co pro mě bylo nejlepší, a udělala jse to tak. Takže jsem to nemohla udělat jinak - líp, protože v tu chvíli by to nebylo to nejlepší.

Budu o sobě dávat vědět! Ať to ví všichni. Jsem osobnost. Jsem to já. Ne ona, on, ty, kdosi cizí. JÁ - dvě písmena. Vyjadřují tolik. Ego, sobectví, ale zároveň celou mou osobu. Se vším všudy, s vlasy, obličejem, ústy, hlasem, chováním, pocity, názory... Slyšíte? Jsem tu! Mějte zájem. Tak jako mám já o vás! A že já ho mám! Vidíte? No tak vidíte...

Budu se dívat! Sledovat svět kolem. Vnímat všechny jeho odstíny. Učit se znát ho, poznávat, rozeznat dobrý od špatnýho. Pomáhat. Zjistit, že není černobílej, ale s obrovskou nevyčerpatejnou škálou barev a silou, která je v tom, že je upřímnej a jednoduchej. Chci se naučit poznávat, co je potřeba a co je zbytěčný. Zabejvat se detaily, ale přitom nezapomínat na celek.

Budu zpívat! Protože to je můj život. Něco lidem říct. Nebo se jen vyzpívat, dostat ze sebe, co mě trápí, bolí, nebo štve. Uklidnit se. I když to nebude nikdo chápat. Mně se uleví. Takej úklid mý duše...

Budu tančit! Dám do tance všecko. Znova všecko odevzdat. Nemyslet na nic. Krása pohybu a úžasnej pocit, že v tu chvíli neexistuje nic lepšího a důležitějšího! Rytmus, hudba, kroky, píseň...nepostradatelný!

Budu ztřeštěná! Prostě to budu já. Bez přetvářky. Trhlá, magor, ulítlá.... A co? Komu to vadí?! Vždyť se na to nemusíte dívat, nemusíte se mnou žít. (To, že jsem nenormální, je naprosto normální. Nenormální by bylo, kdybych byla normální!;-) ) Ztřeštěný nápady, hlouposti, akce na poslední chvíli.. Udělat něco šílenýho v tu chvíli, kdy mě to zrovna napadne. Tohle jsem já! A budu taká! Protože chci a protože jsem to já!

Budu milovat! Protože bez lásky není život! Nemilovat znamená umírat. Milovat, mít rád, mít slabost, oblíbit si, okouzlit, propadnout jí. Není nic krásnějšího, lepšího, úžasnějšího. Ale taky křehčího, bolestivějšího a těžšího. O to je to krásnější a výjimečnější. Zázrak žití a bytí! Láska. Nekonečná a všeobjímající. Odpouštějící! Není to jednoduché, není to lehké, nejde to hned. O to je ale člověk krásnější, když miluje, ale ještě víc, když odpouští!

Budu se usmívat! Věnuju vám jeden se svých úsměvů. Mám jich nespočetně. Třeba vám jeden z nich rozjasní den. Budu rozdávat radost, úsměvy. Upřímné. S rozzářenýma očima. Takové, co povzbudí, potěší, pohladí, pomohou... Nezapomenu ale na to, že dětský úsměv je ten nejnádhernější!

Budu plakat! Budu zklamaná. Budu zraněná. Ale nebudu zadržovat slzy. Jedině před tím, kdo si je nezaslouží! Protože slzy nejsou slabost. Jsou důkazem toho, že na něčem záleží.

Budu ta nějlepší chůva na světě! Protože ti moji drobečkové mě potřebují. Tetu, paní nebo slečnu na hlídání, Majdu nebo náhradní maminku. To všechno můžu a chci jim dát. Protože si to zaslouží. A pro mě je to úžasnej pocit. Dát jim všecko, co můžu. Svůj čas, ochotu, svou pozornost a svou lásku!

Věřím! Bohu, světu, lidem, a hlavně Jemu! Tomu, Který mě vysvobodil a dal za mne Svůj život. Aby mě zachránil. Celý svět a zároveň mě konkrétně. Volá mě jménem. Čeká, až Ho uslyším, až Ho nechám vstoupit do svého života. Až mu řeknu: "Fiat!"

"Lotty! No tak! Pojď dolů! Kolikrát tě mám ještě volat?! Chatlotto!"

Charlotto, tak mi mamka říká, jen když už je naštvaná. Radši sundám z uší sluchátka a poslechnu ji.

Sešla jsem po schodech do kuchyně. "Promiň, mami, neslyšela jsem tě, potřebuješ něco?" "To je dost, volala jsem tě asi třikrát. Máš návštěvu." Asi jsem se tvářila hodně nechápavě, protože dodala: "No, James. Čeká v hale. Nebo ho mám poslat pryč?" "Ne! Samozřejmě, že ne! Proč jsi mi to neřekla hned?!" vyhrkla jsem a než stačila něco namítnout, byla jsem pryč, vlastně v hale.

James stál u francouzského okna, které vedlo do zahrady a díval se ven. Slunce už pomalu zapadalo, ale ještě bylo vidět celý kotouč, který rudě a oranžově zářil, jako by hořel. V hale bylo šero a já viděla jen jeho siluetu. Musela jsem uznat, že mu to slušelo. Měsíc na brigádě na něm byl znát. Hmm, můj nejlepší kámoš vypadal fakt dobře. Jo, mám to štěstí. James má spoustu obdivovatelek, ale nevšimla jsem si, že by někdy o některou jevil zájem. Nebo to aspoň nedával znát. Po pravdě řečeno, bylo mi to jedno, ale zase jsem doufala, že jednou dostane takovou, která si ho zaslouží.

Zaslechl moje kroky, otočil se a vytrhl mě tak z mých úvah. Když mě uviděl, usmál se a rozpřáhl náruč: "Charlie! To není možný, že je to celej měsíc, co jsme se neviděli. Jsi pořád stejně malá."

Nemohla jsem si pomoct a skočila mu do náruče. Byl to náš rituál a i když už jsem dávno nebyla ta malá Charlie, pořád jsem mu se svými stopětašedesáti centimetry nesahala ani po ramena.

Točil se se mnou po pokoji a až když jsme sebou málem sekli na podlahu, postavil mě na zem. "Jamie, ty cvoku, víš, jak se se mi motá hlava?!" hubovala jsem ho naoko a oba jsme se svalili na pohovku. Chvíli jsme mlčeli. Ani nevím, jak mne ta otázka napadla, ale musela jsem se zeptat: "Chyběla jsem ti? Aspoň maličko?" Podíval se na mě tím jeho pohledem, ve kterém se zračilo napůl pobavení a napůl údiv.

"To víš, že jsem na tebe myslel. Hlavně na to, jak jsi mi říkala, ať jsem opatrný a nic se mi nestane." odpověděl a jen tak pro sebe se uchichtl. Všimla jsem si toho. "Co to mělo znamenat? Jak ať se mi nic nestane? Nic jsi nepsal!"

Znovu se rozesmál: "Klid, Lotty! Nic to nebylo. Jen jsem byl trochu nešikovný. Stál jsem ve špatnou dobu na špatném místě." Nechápavě jsem se na něj zadívala. Znovu se usmál a pokračoval: "Stál jsem opodál stromu, který zrovna káceli -" Teď byl můj pohled pro změnu nevěřícný a vyděšený.

Cvrnknul mě do nosu. "Ty blázínku, vždyť vidíš, že se mi nic nestalo. Jen mě škrábla jedna větev. Pár stehů." řekl a vyhrnul rukáv od trička.

Dívala jsem se na světlou jizvu, která se táhla od ramene až do půli paže. Natáhla jsem ruku a prstem se dotkla té bledé vzpomínky na měsíc v Rakousku. Jizva byla chladnější než okolní kůže. Při tom dotyku mi přeběhl mráz po zádech. Nechtěla jsem vědět podrobnosti, protože bych se byla určitě vyděsila mnohem víc.

Nevím, jak mě něco takového mohlo napadnout, jako zatmění mysli, ale dostala jsem chuť ho políbit. Nechápala jsem to. Vždyť James byl celý život můj nejlepší kámoš. Nikdy jsem nechtěla něco měnit. Ne, v tom nebyly city, jen chvilkové poblouznění. Přesto jsem se k němu naklonila -.

"Lotty! Máš telefon!" Do haly vtrhla mám. Vyskočila jsem leknutím z pohovky, jako by mě píchli šídlem.

"Ten telefon." opakovala máma a podávala mi ho. "Kdo volá?" zeptala jsem se nepřítomně. "Alex. Prý jste byli na něčem domluveni?" Máma těkala pohledem ze mě na Jamese. "Ukaž. Díky, vezmu si to, můžeš jít." Očividně se jí to nezamlouvalo, ale když viděla, že v její přítomnosti nehodlám mluvit, vzdala to a vrátila se zpět do kuchyně.

Konečně jsem přiložila sluchátko k uchu: "Ano, Alexi? Ahoj, co potřebuješ?" Když jsem vyslovila Alexovo jméno, všimla jsem si, že James, sedící na pohovce, nasadil kamenný a nečitelný výraz. Jako by mu vadilo, s kým mluvím. Udivilo mě to, ale teď jsem to nechala plavat. Soustředila jsem se na rozhovor s Alexem.

Když jsem se dozvěděla, proč volá, musela jsem se usmát. James to viděl a tvářil se ještě nespokojeněji. Zato já byla vcelku spokojená.

"Ano, no samozřejmě, že zítřek platí. Ne, nezapomněla jsem na to. Půjdu ráda, už dlouho jsem nikde nebyla. Posledně to bylo fajn. Dobře, zítra tě teda budu čekat. Jojo, papa. Ty taky. Ahoj."

Zavěsila jsem a spokojeně položila telefon na stůl. Jakmile jsem to udělala, James se zeptal: "Tak Alex? Hmm..." Nechápala jsem ho. "Co je na tom špatného?" "Samozřejmě, že nic, pokud to teda není Alex Still?" Uhnula jsem pohledem. Posměšně se uchichtl: "Ty sis teda uměla vybrat." "Je to jen kámoš," odsekla jsem, "a to, že je Still, neznamená, že je jako jeho otec. Vím, že vaše rodiny se nesnáší, ale do toho mi nic není! A nepřijímám ultimáta stylu: Já nebo On!"

Nic neřekl, jen mě pozoroval. Pak, úplně klidný, řekl: "Už musím jít. Doma jsem ještě ani nebyl, jen jsem hodil tašky do pokoje a šel za tebou. Bylas první, koho jsem chtěl vidět."

Zvedl se a zamířil ke dveřím. "Počkej. Doprovodím tě." řekla jsem tiše. Nic nenamítal. Opět jsem nic nechápala. V jednom okamžiku jsem ho málem políbila a ve druhém si domlouvám schůzku s jiným. Nechtěla jsem, aby to tak bylo.

James už se zdál klidný a v pohodě. Jen v očích mu probleskovaly zbytky té jeho nálady. Vadilo mi to. Možná se o Alexovi neměl dozvědět, jenže k čemu by to bylo. Jednou bych mu to stejně řekla. Neměla jsem před ním tajemství.

Napadlo mě, že na Alexe možná žárlí. Což mi přišlo směšné, ale zároveň mě to potěšilo.

Šli jsme po cestě vysypané pískem. K brance se muselo projít takovou malou alejí stromů, jež lemovaly cestu. Nevím, jak se jmenují, na jaře však nádherně kvetou světle růžovou barvou. Teď však byly obaleny listím. Mělo úžasnou tmavězelenou barvu a ve večerním vánku tiše šumělo. Občas se v korunách ozval pták. Možná kos nebo drozd.

Slunce už bylo skoro za obzorem. Zůstali jsme stát u branky a dívali se na jeho maličký cíp, který ještě zbýval. Kolem už neplály tak jasné barvy, které jsme viděli z francouzského okna. Teď byly jemné a sladké. Růžová přecházela ve fialovou a ta v modrou s příměsí šedi. Vyšla první hvězda.

Stáli jsme tiše blízko sebe. Ani jeden z nás nemluvil.

Nechtěli jsme zkazit tu atmosféru, která jako by byla stvořena tímto okamžikem a kapkami večerní rosy.

James se najednou otočil a objal mě. "Omlouvám se." řekl. Zdvihla jsem k němu oči." Ne, nemusíš. Vždyť jsem to měla vědět. Neměla jsem ti to udělat. Je to moje chyba."

Povzdychl si. "Nedělej ze sebe obětního beránka. Já vím, že jsi hrozně hodná, ale tohle si nevyčítej. Jasné?! Zkus mě zase jednou poslechnout." Přikývla jsem.

Očividně byl spokojený, že dosáhl svého a už natahoval ruku po klice na brance. Zadržela jsem ho: "Počkej. Chci ti jen něco říct!" Zastavil se.

"Jamesi, poslouchej mě. Ty jsi pro mě vždycky byl nejlepší kámoš. Na tom se nic nezmění. Nikdy! Na nás dva nemá můj vztah k Alexovi žádný vliv. I kdyby jste se nesnášeli sebevíc, mám vás ráda oba. Tak se zkus prosím ovládat. Já nehodlám poslouchat ty vaše vzájemné pomluvy a řeči!

Pamatuj si to! Ty pro mě budeš vždycky na prvním místě. A nezmění to žádný Alex ani moji rodiče, ani další kamarádi. Chápeš?! Prostě nikdo!"

Zatímco jsem mluvila, jeho výraz pomalu jihnul. Díval se na mne, jakoby mě viděl poprvé, ale přitom se v jeho očích zračilo pochopení, uspokojení a (možná jsem si to jen namlouvala) něha. Nátáhl se ke mně a znovu mě objal. Začala jsem mít pocit, že to není jen přátelské objetí, ale nic nenaznačovalo opak. Jakoby to byl jen tichý hlas v mém podvědomí, který mi říkal: Něco začíná...

Nepřikládala jsem tomu žádný význam.

Hodnou chvíli jsme tam jen stáli a objímali se.

Ztichlou ulicí projelo auto. Zvuk motoru mě překvapil. trhla jsem sebou.

"Už opravdu musím," řekl, "krásně se vyspi. Jsi úžasná, moje malá Charleene!" dodal tiše a já ucítila, jak mi do vlasů vtiskl lehký polibek.

(Tohle i ta první část je pro ty, které to znají.... a pochopí mě...i když to není to nejlepší, co jsem kdy napsala, je to kousek mého já...)

Přála by si s ním strávit jeden den o samotě. Jeden den, ve kterém by všechno vyřešili. Den, který by pro ni znamenal buď ano a štěstí nebo ne a chvíle trápení navíc, ale i to by bylo lepší než tahle nejistota a slovní hříčky: nevím, dej mi čas, možná. Tyhle slovíčka ji jen zbytečně zraňují, protože probouzí naděje, které se nikdy nevyplní.

Lži, lži a pořád samé lži! Nic z toho nemyslel vážně! Tolik jí ublížil i přes sliby, že to už nikdy neudělá a že ji už nikdy nechce zklamat! Ach, jak byla hloupá!

Kde je teď její víra...?!

(Pro toho, jemuž jsem kdysi bláhově darovala svoje srdce...)

Políbil ji.

Jen se svými rty dotkl jejích. Bylo to jako výboj statické elektřiny. Tím jediným polibkem v ní explodovaly všechny city.

Žádnému před ním nedovolila to, co jemu. Žádnému by po tom všem nedokázala odpustit a věřit, kdyby o to stál. Jemu ano! Žádného tolik nemilovala a zároveň nenáviděla jako jeho.

A co z toho zbylo?! Má jinou. Už víc jak půl roku. Lhal jí! A to ji zranilo nejvíc. A kam se teď poděla ta láska? Zemřela? Zradou, ublížením, lží!

A nebo to možná nebyla láska...